Ležím na pláži, oči zavřené, poslouchám šplouchání vln, přemýšlím jak dlouho to na slunci ještě vydržím než se úplně usmažím a najednou mi někdo ťuká na rameno. Otevírám oči a první co vidím je pohled, za ním bílá rukavice vynořující se z modré uniformy se zlatým lemováním a z uniformy vykukuje obličej indonéského poštovního úředníka s úsměvem od ucha k uchu. Ty uši měl opravdu daleko od sebe, takže si asi dokážete představit jak velký úsměv to asi byl.
Letmo juknu na obálku a na ní stojí Angeliky a moje jméno! Jak je to možné? Tisíce kilometrů od domova, skoro nikdo neví kde jsme a najednou dostaneme pohled? Už pomalu chápu ten obrovský úsměv – najít nás nebylo jednoduché. Vyskakuju do vzduchu, dávám pošťákovi jednu štípanou na čelo a ukazuju pohled Angelice. Oba z něj máme obrovskou radost.
Pohled je celý krásně malovaný a je na něm napsáno přání od Lucinky, Kubíčka a Pepíčka. To je poprvé kdy vidíme Lucinky písmo – chodí totiž do první třídy a už dostala i vysvědčení se samými jedničkami!
Tak to je opravdu překvapení! Řekli jsme si, že jakmile budeme mít možnost, tak musíme dát pohled na Internet, abychom se pochlubili, co k nám až do daleké Indonésie doputovalo – tak tady je:
February 5th, 2011 at 19:56
Opravdu krásný Jendo. Ať se vám líbí na cestách 🙂
[Translate]
February 5th, 2011 at 20:00
Jeníku, ty by si mohl psát pohádky. Hned bych si koupila jednu.:)
[Translate]
February 6th, 2011 at 19:47
Martinka ma pravdu,krasne si to napsal asi tak, jak Lucinka namalovala,byla jsem z vas docela dojata.
[Translate]
February 9th, 2011 at 23:35
Ahojky, cestovatelé. Tak teď jsi mě krásně rozplakal. Lucinka, je šikulka a má skvělého poštovního holuba který Vás našel.Tak se mějte stále krásně a bezproblémově. Tešíme se na další články a fotky. Pa Pavla, Peťa a Káťa
[Translate]